Rozhovor s MCR (1)

6. července 2008 v 23:25 | Janhé |  My Chemical Romance
My Chemical Romance jsou na vrcholu popularity. Získali si přízeň i těch nejzarytějších hudebních kritiků, okupují přední příčky hitparád a srdce milionů "emařek". A my pro vás máme exkluzivní rozhovor.

Když jsme dorazili do Vídně na rozhovor s MCR, oznámili nám, že kapela spí. A s novináři že bude mluvit vždy ten, kdo se zrovna probudí. Basák Mikey Way je nemocný, ten rozhovory prý nebude dávat vůbec. Vlastně jsou nastydlí skoro všichni. A taky pěkně hotoví - momentálně objíždějí Evropu, mají za sebou noční přejezd z Mnichova a hned po vídeňském koncertě vyrážejí směr Miláno. Ostatně všude v zákulisí vídeňské Areny visí cedule s upozorněním pro kapelu, že nástup do autobusu je ihned po koncertě. Víc už se nerozhlížím, manažer ke mně totiž překvapivě dovlekl polomrtvého Mikeyho, který toho moc neřekl, a taky kytaristu Raye Tora, který mluvil až moc...

Pro vaši novou desku jste si vymysleli alter ego, fiktivní kapelu The Black Parade. Čí to byl nápad?

Ray Toro: S tím přišel zpěvák Gerard. Byl pohlcený vymýšlením konceptu naší nový desky, pracoval na tom od rána do noci a jednou ho napadlo, že bychom mohli pro tohle album vytvořit svoje alter ego. Ten nápad nás nadchnul, protože my jsme se od naší poslední desky změnili. Dospěli jsme, což se logicky odrazilo i na naší muzice. No a abychom tu naší novou tvář mohli jednoduše představit fanouškům, vytvořili jsme The Black Parade.

Kostýmy pro The Black Parade vytvořila Colleen Atwood, která se podílela na kostýmech k filmům Mars útočí! nebo Ospalá díra. Jak ta spolupráce probíhala?

R: Gerard jí dal svoje náčrty, jak by ty kostýmy měly vypadat, a jí se povedlo ty jeho nápady opravdu realizovat. Když jsme si šli ty kostýmy poprvé vyzkoušet, netušili jsme, že nám tak skvěle padnou a budou se nám tak líbit. Když jsme je oblékli, měli jsme pocit, jako bychom byli nějací superhrdinové.

Mikey Way: Colleen je neuvěřitelná, spolupracovala na mých nejoblíbenějších filmech. Střihoruký Edward(na toho jsem se zrovna dneska na Nově dívala:D) je prostě klasika a právě Colleen je autorkou kostýmu pro Johnnyho Deppa.

A nosíte ty kostýmy i na koncerty?

R: My bychom je rádi nosili, ale je v nich tak děsný vedro, že to prostě nejde vydržet. Snad je trošku předěláme a pojedeme v nich další část našeho turné.

Na vašem dvd Life The Murder Scene padaly vtípky, že si moc často neměníte a neperete oblečení. Jak jste na tom teď? Už je to lepší?

R: No, vlastně ani moc ne(smích). A jestli se nepletu, tak Frank nosí pořád tu samou kašili od začátku našeho turné, což bylo už dost dávno a navíc ještě ve Státech. Dneska ji teda konečně poslal do čistírny, protože byla fakt nechutná, plná fleků od potu. Vypadala, jako by ji někdo vláčel po slaný poušti, fakt odporný.

My Chemical Romance mají všichni spojený výhradně s černou barvou. Nosíte i v soukromí jenom černou?

R: No podívej, teď mám na sobě tmavě modrý džíny. Ale je pravda, že mám vlastně všechno hodně tmavý. Já si ani nepamatuju, kdy jsem na sobě měl nějaký barevný tričko.

M: Já mám teď fialovo-bílou mikinu, takže jo, občas barvy nosíme.

V rozhovorech často zmiňujete, že všichni kromě bubeníka Boba, pocházíte z New Jersey a to ze čtvrti, která není zrovna bezpečná. Myslíte si, že je to důvod, proč máte "temnou image"?

M: Určitě. Když jsme vyrůstali, tak jsme byli tichý, ušlápnutý děcka - takoví podivíni. Já a Gerard jsme si hráli jen spolu, protože jsme neměli moc kamarádů. A tohle všechno tě prostě ovlivní.

A pořád tam bydlíte?

M: Já sice bydlím pořád v New Jersey, ale přestěhoval jsem se do jiné čtvrti.

R: Já tam pořád bydlím. Je těžký se přestěhovat, protože když mám volno, tak chci být s rodinou, s kámošema a s lidma, na který jindy nemám čas. A i když bych možná rád žil někde jinde, nevím, jestli někdy dokážu tohle město opustit.

Kdy jste si uvědomili, že jste slavní?

M: Já si to pořád neuvědomuju a vlastně mi to ani tak nepřipadá.

R: U mě to bylo v momentě, když mi rodiče začali volat, že mě viděli v televizi, v nějakém časáku a tak. V tu chvíli mi to vždycky dojde a je to opravdu zvláštní pocit, když se o mně píše v časopisech jako Spin nebo Rolling Stone, který jsem vždycky četl.

Před vaším prvním koncertem jste se prý hodně opili, abyste se zbavili trémy. Pořád máte stejný recept na trému?

M: To je pravda, já jsem se tenkrát pořádně zlil(smích). Teď se před koncertem jen rozhejbu.

R: Každý z nás má svůj malý rituál, ale máme taky jeden společný. Vždycky, než jdeme na pódium , se postavíme do dvou řad - na jedný straně kapela, na druhý naše crew a jdeme proti sobě a všichni si plácáme. Ale včera v Mnichově jsme se v tom zmatku postavili nějak obráceně, a tak nám to vyšlo na levou ruku místo pravé. Báli jsme se, že by se nám ten koncert kvůli tomu nepovedl, a tak jsme se zastavili, vyměnili strany a dali to radši znovu. Takže takhle my se bavíme před koncertem....(smích). Jinak se před vystoupením jenom tak poflakujeme v zákulisí a relaxujeme.

Letos v létě jste hráli na festivalu v Readingu, kde vás někteří lidi moc neznali a házeli po vás kelímky. Co vás přimělo zůstat na pódiu a odehrát celý set?

R: Začala to skupinka pár lidí, co nás buď neměli rádi, nebo byli opilí, naštvaný, nevím... A pak se k nim přidali i naši fanoušci, protože v ten moment to pro ně byla prostě zábava. Nás to ale vyprovokovalo, abychom hráli ještě líp než normálně. Byla to pro nás v podstatě další výzva, kterou jsme chtěli překonat. Takže z našeho pohledu to byl úspěšný koncert, protože jsme podali skvělý výkon.

Jméno vaší kapely vzešlo z názvu románu od Irvina Welshe: Ecstasy: Three Tales of Chemical Romance. Kontaktovali jste ho? Víte, jestli vaší kapelu zná?

M: Vůbec netuším a vlastně mě to ani nenapadlo. Možná se s ním někdy spojíme, nevím.

R: Já akorát vím, že nás zná Stephen King, což nás hodně potěšilo. Zapomněl jsem název tý knížky, ale je to jedna z jeho nejnovějších, a v ní se o nás zmínil. Z toho máme všichni velkou radost.

Gerard říkal, že mu My Chemical Romance dvakrát zachránil život a že tahle kapela může zachránit život i dalším lidem. Jak to chcete udělat?

R: Fanoušci nám často říkají, že jim naše hudba rozšířila obzory a zvýšila sebevědomí. Zrovna nedávno jsem si četl dopis od jedné holky, která prý byla stydlivá, nekomunikativní, neměla moc kámošů a na našich koncertech a fórech o MCR se skamarádila s lidma, kteří na tom byli stejně jako ona. A už nám i psali lidi, že přemýšleli nad sebevraždou, ale zaposlouchali se do naší hudby a změnili názor. Takže v tomhle smyslu my "zachraňujeme lidi", nabádáme je, ať se svým životem naloží, jak nejlíp umí. Na koncertech vždy hlásáme, ať si všichni váží svého života, že každý život má smysl a každý je tu z nějakého důvodu. A o tomhle je v podstatě celá deska The Black Parade.

Takže zůstáváte v kontaktu s vašimi fanoušky? Ostatně v dnešní době máte možná (moje poznámka: Určitě!) nejoddanější fanoušky ze všech skupin na světě...

R: Jasně, bavíme se s nima po koncertech nebo když někdo vyhraje setkání s náma, ale je to čím dál tím těžší, protože nám chodí strašně moc dopisů a nestíháme na všechny odpovědět. A taky bohužel existujou případy, kdy prostě nedokážeme pomoct, protože nejsme odborníci, abychom řešili závažnější problémy. Ale rozhodně při nich stojíme.
 

Buď první, kdo ohodnotí tento článek.

Nový komentář

Přihlásit se
  Ještě nemáte vlastní web? Můžete si jej zdarma založit na Blog.cz.
 

Aktuální články

Reklama